|
Jak se liší životní názory Češky, žijící ve Stockholmu, a Moraváka, žijícího v Brně? Jak se liší vztahy, práce a láska?
ONA: Spisovatelka a novinářka Kateřina Janouchová žije od dětství ve Švédsku, kam s rodiči (dcera prof. F. Janoucha, zakladatele Nadace Charty 77, a bioložky A. Kolmanové) emigrovali. V posledních letech vyšly v češtině její romány Nejbližší a Ukradené dětství, Kateřina žije ve Stockholmu s manželem, scénografem R. Bohmanem, a s pěti dětmi.
ON: Spisovatel, grafický designér, publicista, básník, vydavatel, bývalý balič a jedna ze dvou hlav čtyřčlenné rodiny Tomáš Baránek vydal básnickou sbírku erotické poezie a v roce 2005 mu vyšel bestseller Jak sbalit ženu - Praktická příručka technologie lovu a taktéž stejnojmenný autorský web. Mimo to vyučoval grafický design na počítačích na Střední škole umění a designu v Brně, kde žije.
Ona: Pomáhá ti manžel doma? - ptá se mne občas maminka - a mně tahle otázka vždycky hne žlučí! Jak to myslí, ‚pomáhá‘? Jako kdyby můj manžel byl jen jakási přihlouplá ovce, které se neustále musí říkat, co má dělat. Jako kdyby se ho fungování rodiny vlastně netýkalo. Jako kdyby byl jenom takovým bezmocným přívažkem skutečné hlavy rodiny - totiž mne. Manželky, matky a především ŽENY.
Jenže maminka pochází z Čech (no dobře, tak z Ruska, ale to je jenom takový nepodstatný detail, protože v Rusku je to ještě horší), takže nemůže mít představu, jak se muž zapojuje do domácích prací ve Švédsku. V jejích očích je muž, který doma ‚pomáhá‘, tím nejlepším manželem, jakého si jenom žena může přát. Manžel ochotný doma pomáhat je dobrý manžel. Jeho opakem je zřejmě manžel, který doma nehne prstem, jenom přijde, rozvalí se na pohovce a vyžaduje večeři.
A ani pak po sobě neodnese talíř do dřezu. Takový muž je dinosaurus, vymírající druh. Tedy alespoň ve Švédsku, kde žiji už třicet let. Ve Švédsku totiž muži doma ‚nepomáhají‘. Ve Švédsku se o odpovědnost za chod domácnosti dělíme. Muži uklízejí, vodí děti do školky a zase je vyzvedávají, vaří. Nejsou to nějaké od reality odtržené bytosti, přesvědčené o tom, že ženy přicházejí na svět s vrozenou schopností obsluhovat pračku - moc dobře si uvědomují, že je to stejně tak i jejich povinnost, a sakra důležitá povinnost, vymyslet, co bude k večeři, nakoupit a uvařit, postarat se o děti. Táta je opravdu důležitá osoba, je stejně důležitý jako máma!
A copak někdy někdo viděl nějakou ženskou, aby doma ‚pomáhala‘? Ovšemže ne. Protože ženy doma nikdy nepomáhají. Ženy domácí práce prostě DĚLAJÍ. Dřou se a pracují, co jim síly stačí. Je to pro ně zcela přirozené a automatické. Co se týká péče o děti, i v tomto případě je zajímavé, jak jazyk, který používáme, napomáhá tomu, abychom tradiční vnímání mužských a ženských úloh ještě utvrdili. I tady se občas ženy - a dokonce i muži! - zajímají, kdo že se mi to ‚stará o děti‘, když pracuji. Když jim řeknu, že muž, tedy manžel a navíc jejich otec, chápavě pokyvují hlavou.
„Aha, tak tatínek hlídá!“ Jenže pozor, tady něco nehraje! Jak sakra může někdo HLÍDAT vlastní DÍTĚ? Člověk přece hlídá jenom děti někoho cizího! O svoje vlastní se prostě stará - a tečka. Takže ihned přestaňte říkat o tatíncích, že děti jenom hlídají. Vždyť jsou to jejich TÁTOVÉ. Popravdě řečeno mě docela šokovalo to, do jaké míry se tady v Čechách, v mojí rodné zemi, ještě pohybujeme jako v době kamenné. V podstatě se tu přijímá skutečnost, že vdaná žena a matka se automaticky stává hlavou domácnosti. A manžel/otec je pouze jejím trvalým, poněkud beznadějným a vzdorovitým pomocníkem.
Dostal se mi do rukou jeden časopis pro rodiče a v něm byl článek o mužích, kteří se museli starat o domácnost a děti. Ti tři otcové, o nichž článek pojednával, byli nuceni se svými dětmi zůstat (nedobrovolně) pár dní sami. Ale jistě, fungovalo to docela slušně, ovšem když se pak manželky vrátily domů, pánové si ulehčeně oddechli. Znovu byl totiž nastolen pořádek! Tatínkové z toho článku byli pyšní na to, jak dokázali vést domácnost, když tam manželka nebyla. Nicméně, jakmile se jejich ženy vrátily, dali si pánové záležet, aby z domácích prací zase vycouvali. „Bylo znát, že je máma pryč,“ konstatoval jeden z nich.
Bylo by naprosto nemyslitelné, aby takovýhle článek vyšel v časopise pro rodiče ve Švédsku. My jsme prostě takhle mluvit přestali! Protože slova jsou důležitými symboly pro naše vnímání světa. Když totiž věci nazýváme starým způsobem - pak taky při starém zůstanou. Slovo má totiž značný význam a obrovskou moc. Stává se z nás to, jako co se sami definujeme - naše mozky se formují na základě výrazů, které slyšíme. Ano, to je skutečně dokázané. Člověk může prostřednictvím slov řídit svůj mozek.
A co se stane, když muž doma pořád jenom ‚pomáhá‘? Je zbaven možnosti projevit vlastní iniciativu. Nechápu, jak je možné, že i muži sami svůj podíl na chodu domácnosti neustále označují tímhle termínem. Vždyť je to přece tak příšerně nemoderní. Čeští muži by měli okamžitě rozpoutat revoluci. Vybojujte si větší prostor, protože si ho zasloužíte, vy všichni muži - a tátové především! Jsem si jistá, že sdílená odpovědnost za chod domácnosti by s mužským sebevědomím udělala pravé divy - samozřejmě by se musela spojit s rovnoprávností.
Nicméně, trochu to souvisí i s tím, že ženy musí naopak ubrat. Moje české kamarádky, které navštívily Švédsko, fascinovaně sledovaly, jak se švédští tatínkové chovají například u vody. Ve Švédsku je to totiž stejně často tatínek jako maminka, kdo vyběhne za potomkem na mělčinu, to tatínek se zvedne, aby podal dítěti hračku, to tatínek nakrmí dítě sušenkou nebo mu dá napít šťávy. PŘESTOŽE maminka leží hned vedle. „Tak tohle by bylo v Čechách nemyslitelné,“ komentují podobné situace moje české kamarádky. „V Čechách táta většinou leží a čte si noviny a za dítětem běhá máma.“
Ale pozor! Něco takového se dá několika jednoduchými postupy změnit. Maminky, uvědomte si, že otec dítěte je tuhle namáhavou práci schopen zvládnout! A vy nebudete méně potřebné, ani méně milované, když nebudete neustále k dispozici. Ustupte stranou a dejte manželovi šanci, ať se zkusí postarat o dítě u vody (nebo přesněji řečeno, vyžadujte spravedlnost, a to s přesností na milimetr). V létě chci proto vidět, že se u vody starají tatínkové o děti minimálně 50 % času! Žádné zatracené ‚pomáhání‘, stoprocentní odpovědnost. Aby si i maminky mohly vyzkoušet tu druhou variantu - totiž přečíst si v klidu a pohodě noviny a opálit si záda.
Můžu vám říct, že švédští muži po několika desetiletích ženského boje pochopili, jak báječné to ve skutečnosti je, být se svými dětmi. Ve Švédsku existuje možnost, aby se rodiče na rodičovské dovolené vystřídali oba, jeden měsíc je kromě toho vyhrazen čistě pro otce - a pokud si ho otec nevybere, peníze propadnou. Díky tomu i muži pochopili, jak příjemné může být, řídit domácnost. Není to nijak strašné, ani otravné, ani příšerné! Má to mnoho výhod. Vztahy, v nichž vládne rovnoprávnost, mají větší šanci přežít.
Což je přece dobré pro celou rodinu, vzhledem k závratně vysokým číslům v českých rozvodových statistikách je to možná důvod k zamyšlení! Je pochopitelné, že žena manžela, který se doma jenom válí, opustí! Navíc se takhle rodí víc dětí - ve vztazích, kde funguje rovnoprávnost, si lidé spíš troufnou na větší počet dětí, což je dobré pro zvýšenou porodnost - a tím i pro budoucnost celé země.
To, že se muž bude starat o svoje dítě už odmalička, dává výtečný základ pro to, aby jejich vztahy byly vřelé a hluboké. Děti, jež navážou se svými otci takovýhle úzký vztah, to pak mívají v životě snazší. Muži, kteří se o něco víc věnují domácnosti, jsou na tom lépe než takoví ti totálně vystresovaní otroci vlastní kariéry, kteří nepoznají rozdíl mezi párkem a rybími prsty. Navíc mámy, které se víc dostanou do zaměstnání, mívají větší chuť na sex. I to je jedna z vedlejších výhod - pro tatínka.
ON: Švédští muži jsou součástí domácnosti, zatímco Češi jen pomáhají? Jak hezky je tím řečeno, že jsem druhořadá bačkora. Ale to naštěstí nejsem! Patřím podle všeho k pokrokovým mužům, na které se tato pěkná nadsázka nevztahuje. Sdílím rodinný život, s dcerou chodím do kroužků, synovi měním plínky, vymýšlím a spoluorganizuji společné aktivity, tu uklidím, tam uvařím - a nezapomenu ani na svou mužskou jednostrannost - tu poopravím kotel, tam odnesu těžké krámy na půdu či přikoupím rodinný vůz. Jak je to možné?
Byl jsem snad vychován k domácnostnímu použití? Ne, a ještě před pěti lety jsem žil zhýrale a nevázaně. Byl jsem k tomu donucen? Ne, to by se muž jako já zatvrdil. Bylo to tak: My jsme si prostě jen vyjasnili naše role v projektu ‚rodina‘ předtím, než jsme řekli: teď. Vyplynulo to z faktu, že ani jeden z nás nemá rád trapná nedorozumění. Bylo to pragmatické a neromantické. Jsem si ale jistý, že i kdybychom si naše role vyjasnili třeba tak, že by na mě zbyl mundúr onoho českého pomocníka, zatímco má partnerka by vládla železnou pánví, neohrnovali bychom nad naším vztahem nos.
Pokud vím, mnozí moji přátelé, kteří mají fungující rodinu, k tomu vždycky přistupovali podobně. Problémy, křivdičky a zklamání vznikají všude. Právě fungující vztahy se vyznačují tím, že jsou partneři ochotni je otevřeně řešit už v zárodcích. Oba. Seděl jsem nedávno v letadle vedle svého spolužáka, který byl už na škole proslulý úspěchy v podnikání. S pohledem upřeným kamsi do okýnka se mně svěřil, že jeho poslední firma, do které hodně investoval, se rozpadla. Založil ji s kamarádem, o jehož schopnostech nepochyboval, dokud se z kamaráda nevyklubal ‚lenoch‘!
„Představ si,“ řekl mi. „Pracoval pouhých 9 hodin denně, o víkendu odpočíval. To přece není žádné nasazení.“ A tak se po opakovaných neshodách tihle dva nešťastníci dohodli, že se spolu zkrátka nikdy nedohodnou, a svoji společnost rozpustili. Krach, způsobený pouhou vágností slov. Dva pracovití lidé - každý však měřící práci jiným metrem. I do společného soužití vstupujeme každý s vlastními měřítky práce ve vztahu, ale na rozdíl od většiny společníků eseróček svou vizi i know-how před partnerem do poslední chvíle tajíme. Jak předvídatelná zkáza - a přece jí jdeme vstříc. Absurdní.
Vlastní rodina je přitom životní příležitostí dát starým pojmům nový obsah. Potají, bez spolupráce partnera, ale nikdo novou ‚rodinu‘ nevytvoří. Jsou-li české ženy nespokojené s tím, že mají doma netvůrčí ‚pomahače‘, je mi jich líto. Těžko jim dnes od pomahačů pomoci. Chyba se stala kdysi dávno - už dávno před výměnou prstýnku měla nastat výměna vyplněných dotazníků. Komise měla zasednout a posoudit. Vy, kteří teprve začínáte, proto máte ještě naději. Dotazníky jsou k vyzvednutí na konci každého rozpadlého manželství...
|